Vzácné stromy

Hruška v Horním poli

Památná hrušeň již více než 300 let statečně stojí v Horním poli na hranici obcí Horní Němčí a Slavkov. Během druhé světové války Němci přinutili zdejší muže, aby kvůli ochraně před leteckým útokem pod hrušní zakopali tank. Z této doby pocházejí také rány po střelách patrné na kmeni hrušně. Přibližně před 80 lety udeřil do stromu blesk a ulomil mu jednu z větví. Hrušeň však s podporou místních obyvatel zásah přežila a ustála také nedávnou výstavbu místní komunikace. V roce 2009 byla Správou CHKO Bílé Karpaty vyhlášena památným stromem a v roce 2011 navržena ochránci přírody z místního ČSOP Pantoflíček do celostátní ankety o Strom roku 2011, kde se umístila na druhém místě.

Druh:                    Hrušeň obecná (Pyrus communis)
Stáří:                    300 let
Výška:                  13 m
Obvod kmene:  365 cm
GPS:                      48°56'24.185"N, 17°37'0.289"E

PŘÍBĚH HRUŠKY V HORNÍM POLI (OBEC SLAVKOV, ZLÍNSKÝ KRAJ)

Počúvajte, ludé!

Su hruška v Horním poli. Nasadili mňa tu kdysi velice dávno vaši předci do meze, co byla hranica mezi dědinama Slavkov a Horněmčí. Ale kdy to přesně bylo, to vám neřeknu. To víte, su už velice stará a paměť mně už místama vynechává.

Ale čula sem, že dědáček Hajných, co by včíl měli skoro sto roků, vykládali, že ím eště za kluka pradědáček povidali, že sem už za jejích mladi byla velice veliká. Dneskaj mám okolo kmeňa 365 centimetrú, zrovna jak dní v roku, a na výšku byste mně naměřili celých 13 metrů.

Tož myslím už pamatuju vjec jak tři sta roků, možná aj štyri sta. Ale pořád sa mně tu na světě lúbí. To když tak na mňa zjara posvítí slúnečko a chvílama sprchne májový déštík, to sa mně lístečky tetelijú samú slasťú. A eště, když si mně ptáčata sednú do koruny a spívajú, až by si hrdélka rozdrapili, to su šťastná nade všecko.

Co vám mám povidat. Co já jsem šecko za ty roky zažila, to ani k víře néni. Šak sa to šecko ani takto na veřejnosti vykládat nehodí. Třeba jak Anička sa tu pod mojú korunú scházala s Franckem. Aj sváteční fěrtúšek si mosela odpásat, aby jí ho Francek nepokrčíl.

A děcek co sa tady hrávalo, koléj generací!

Ale byly aj horší čase. Za války, jak už ke konci postupovala fronta přes ty naše horenky bělokarpatské, tady pod moju korunu moseli chlapi z oboch dědin zakopat Němcom tank. A ti potom z něho střílali na Horněmčí, jak tam došli ruští vojáci. Fronta přešla a tank tu ostál. Šak sa v něm klučiska neco nahráli! Až potom sa po kúskoch odvézl do starého železa, kde podle mňa stejně šecky také zgarby, z kerých sa střílá, patřijú. Nevěřili byste, jak mňa to bolelo, dyž sa mně střela zaryla do kmeňa. Šak ích tam mám nekolik zarostených eště do dnešního dňa.

A jednú, tak před 80 rokama, do mňa udeříl blesk. Urazíl mně silnú haluzu a myslela sem si, že už je se mnú načisto konec. Ale nebýl, dobří ludé mně pomohli. Ranu čisto zařezali, natřeli kravincem a šecko sa zahójilo.

Až totkaj! Slavkovjané si zmysleli, že tu udělajú pořádnú cestu, aby bylo kady vozit dřevo z hájú. A jak došli ti páni, co to vyměřovali a já sem najednú stála mezi týma kolíkama, tož mně tuhla míza v žilách. Ale dobří ludé mně zaséj pomohli. Napřed ochranáři z Horněmčí a ze Slavkova a na jejich orodovaní aj pantáté z úřadú. Dalo ím to šeckým starání velice moc, co ti sa sem ke mně najezdili!

Ale dobře to dopadlo. Silnička mosela udělat okolo mňa oblúček a já sa možu radovat ze života veselo dál. A kdyby enom to! Oni mně ošetřili staré rany a vyhlásili mňa pamatným stromem! To už mně aj trošku stúpla sláva do koruny.

A po větře posílám zprávy druhým starým stromom, aby sa nebály, že ludé sú hodní a neublížijú nám.

Vyprávění starého stromu vyslechla a zapsala Vlasta Ondrová